Čtyři nejdůležitější důvody k zamyšlení, proč ukončit vztah, který nefunguje

Už s koncem roku 2014 se zvýšil počet žen, co tuší, že je jejich vztah u konce. Vlastně to ví. Jen je těžké si to přiznat. Odhalit pravdu a podívat se na ni znamená obrovský životní krok a pak musí přijít rozhodnutí. Nejde říct nahlas, co se skrývá v podvědomí, a pak to pěkně strčit zpátky do pytle a někam ukrýt. A těm co se to podaří, tedy těm, co si myslí, že se zadařilo tento pytel problémů někam zase schovat, není vůbec dobře. Stejně si ho vláčí s sebou a jsou vyčerpané, bez života. Kolabují a odmítají si přiznat, že už nemůžou. Opravdu nemůžou - je velmi vysilující nést takové břemeno a nerozhodnout se, co s ním. A nerozhodnost se skrývá ve žlučníku. Hm, hm, kolik jste si spustili žlučníkových záchvatů. Pokud nerozhodnost přeroste ve vztek - to jsou játra - hm, hm, vztek a zloba na sebe, na svět, to je ještě lepší kafíčko... Vyvoláváte konflikty, ze kterých je vám do pláče a vlastně nechcete, jen se to už nedá vydržet, ten tlak, co máte v sobě. A pak vám jen někdo řekne úplnou blbost a v tu ránu jsou čerti na střeše. A pak se divíte, jak se to mohlo stát. A jiným ženám je pro změnu zase do pláče a lítost nad vším, co se stalo, je paralyzuje. Slezinka a všechno trávení jsou v ... Ó ano přemítat před spaním, co a jak. Co by bylo, kdyby bylo a kdybyste udělaly tohle a tamto... Pak si ještě nasypete popel na hlavu s výčitkami svědomí a už se to veze. Krása. A ještě lepší a vyšší level je to, když se vám stávají všelijaké malé úrazy, stále zakopáváte, a pak větší úrazy jako pády z kola, na kolečkových bruslích a další a další, až to vyústí v pořádnou autonehodu nebo větší úraz... 

Tohle všechno spouští vaše tělo jako reakci na život, který vedete. Stupňuje se to, ano, a až do nekonečna. Je to sebedestrukce - pomalá, řízená podvědomím, abyste už konečně začala něco dělat a vy se snažíte před tím vším utéct. Ale sama před sebou neutečete. To nejde.

A tím nám vyplynul první důvod, proč takový vztah opustit:

- Přestáváte být pánem svého osudu - zříkáte se svého života, zříkáte se svých rozhodnutí, zříkáte se čehokoli. A ať je rozhodnutí opustit vztah vědomé, nebo bylo rozhodnuto za vás, důsledky to přináší tak jako tak a padají na vaši hlavu. Pokud bylo rozhodnuto za vás, je asi jednodušší je snášet, protože se mi to prostě stalo a já za nic nemůžu. Vědomě se rozhodnout a říct: "Ano, prostě jsem se tak rozhodla na základě informací, které jsem v té době měla s nejlepším přesvědčením, že je mé rozhodnutí správné, a udělala jsem chybu. Prostě to nedopadlo, jak jsem chtěla, ale byla to cenná zkušenost." Rozhodnutí jsou tu proto, abychom je někam směřovali. Vytýčili si cíl a rozhodli se pro něco. Buď je to správná cesta nebo ne. Život je cesta. Tao je cesta. Berte to s lehkostí. Jakékoliv rozhodnutí je sto správné! Přišli jsme se sem na zem učit. Jste tvůrci svého osudu. Proč se toho vzdáváte? Čeho se bojíte? Důsledků? Ty stejně nesete. Bojíte se nebýt obětí? Bojíte se pustit všechno to drama šílenství, které kolem vás je? Už jste si na něj tak zvykli, že nedokážete žít jen tak, v klidu a pohodě? Život je úžasný a plný zázraků, když opustíte spory a jen tak necháváte věci plynout. Většinu lidí to ale vyděsí a pro jistotu zase sklouznou zpátky, protože se bojí být jen tak šťastní. Je to tak jednoduché, že to nahání strach! 

Další skvělý důvod neopustit nefungující vztah je, vždyť on mě nebije, nebo bije, ale není to tak hrozné. Hádáme se, ale... Nemluvíme spolu, ale... prostě nic není tak hrozné, aby mě to donutilo odejít.

- čekání, až se něco stane. Prostě čekáte, až se stane "rána osudu", která vás donutí odejít. Až se stane prostě něco tak hrozného, že vás to donutí. Jenomže to si jen EGO - rozum - hledá dostatečnou výmluvu, proč jste odešla nebo teprve uvažujete o odchodu. Ani tak sama pro sebe už žádný další důvod nepotřebujete. Ale co na to řekne rodina a v práci a kamarádky a sousedi a bůhví kdo ještě. Je pro vás nesnesitelné jenom pomyšlení, co si o vás budou myslet. A v hlavě už to spouští kolotoč. Soused o mě řekno toto, určitě on mě nikdy neměl rád, takže se postaví na stranu manžela. A tahle kamarádka - no jasně. A už ji v duchu vidíte, jak vás před každým pomlouvá, jaká vy vlastně jste hrozná. A teď si představte, že jste se teď a tady prostě rozhodla odejít, protože to už pěknou řádku let opravdu nefunguje. To je dostatečný důvod. OPRAVDU JE! Kdo vás chce pomlouvat, najde si důvod vždycky.

Třetí důvod je vězení

- oba jste ve vězení nefungujícího vztahu. Pokud jste oba nerozhodní, dobrovolně jste ztratili klíč a nemíníte ho hledat, stali jste se vězni dobrovolně. Stojíte už roky na jednom místě a přešlapujete. Cela dvakrát dva metry a co dál? Patová situace, oba se bojíte "něco" říct, abyste nebyli ten první, co to vytáhne na světlo a začne to řešit. Aby jste neměli TU VINU. Můžete takhle čekat až do smrti. Vlastně jste si už vybrali smrt za živa. Jste živoly (živé mrtvoly), co se vzdaly svého života a přijaly vnitřní smrt a už jen čekáte a čekáte a čekáte a čekáte...

Čtvrtý důvod - DĚTI

- co si myslíte, že předáte dětem, když jim ukazujete, že pokud něco nefunguje, je třeba se chovat jako pštros a strkat hlavu do písku? Nic se nemá řešit a hlavně se NEROZHODOVAT, protože co kdyby! Dáváte jim úžasný příklad do života. Jak se bude chovat vaše dcera a váš syn ve svém (možná nefungujícím) vztahu, až budou dospělí? Co myslíte? Budou rozhodní a budou jednat, když od vás dostali jediný příklad na řešení partnerských vztahů? Jiný jaksi nemají, vybrali si právě vás za rodiče. Vy jim ukazujete, že když jsou vztahy nefunkční, že nemá cenu něco zkoušet a že to mají radši vzdát. Prostě si vybrat nějakého partnera, a když to nedopadne, tak to neměnit.

Druhý extrém je, že jsou ženy, které střídají po jednom nevydařeném vztahu další a další a další. To jsou ženy, které hledají samy sebe. Nemají se rády a hledají, že je bude mít NĚKDO rád. Potřebují dostávat lásku z venku. V 99 % procentech je to nevyřešený vztah s otcem z dětství. Bojí se do té bolesti sáhnout a přemoci ji.

A ano nejvážnější důvod pro ženu jsou děti. Ano, všechny děti mají tátu i mámu rádi stejně, pokud je rodič vyloženě nebije nebo jinak netýrá. Malé děti milují bezpodmínečně. A to je největší překážka opuštění vztahu. Je to jedno jestli odejdete s malými dětmi nebo budete čekat až budou dospělé. Mám úžasný příklad ze života. Byla jedna máma a ta žila v šíleném vztahu, jenomže všechny důsledky vztahovala na sebe a tiše to snášela. Nikdo nic nevěděl a ani netušil. Měla dva syny a čekala, až dospějí, aby jim "NEUBLÍŽILA". Jeden už měl dvacet a druhý mladší dodělal maturitu, měl 18 let a přijali ho také na vysokou. To byla její meta. To byl cíl. Ten den se rozhodla, že konečně odejde, protože "to dokázala". Dokázala celé ty roky obětovat sama sebe, aby je vychovala do dospělosti, aby jim dala základ do života, aby prostě měli všechno, co ona neměla. A víte, co se stalo? Odsoudili ji. Nemluví s ní. Nenávidí ji. Oni totiž celé ty roky netušili a teď to nedokáží pochopit. A navíc to pro ně byla taková rána, že sice mají vysoké školy, ale zůstali životními outsidery. Tak jim to podrazilo nohy, že nic netušili, že nedokáží uvěřit své intuici. Chápete? To divadlo, které hrála, aby netušili, a tím jim brala životní zkušenost. Oni tušili, jenomže jak zametávala každou stopu, neměli šanci si to vysvětlit vědomou myslí a tak tomu nerozmuměli. Celý život byli podvědomě zmatení a stále se z toho nevzpamatovali. Nevěří své intuici a nevěří sami v sebe. Je jim už přes čtyřicet a nedostali se z toho.

A z toho vyplývá, že ať se rozhodnete, jak chcete, ať zůstanete nebo odejdete, stejně si z toho děti odnesou své. Ony si vás vybraly jako rodiče, tak jako jste si vvy ybrali své rodiče. A ještě perlička na závěr. Budete mít pět dětí a každé si odnese z vašeho partnerského vztahu jiné vzpomínky. To je co? Úplně jiné. Čím to? Každý člověk i dítě vnímá stejnou situaci jinak, a proto i vzpomínky a ponaučení jsou jiné. Nejlepší, co můžete pro své děti udělat, je být šťastná. Už jste někdy viděly šťastné děti nešťastné mámy?

A teď se tady po těch všech slzách můžete začít hlasitě smát. Nejde si zvolit "to super nejlepší rozhodnutí, které je posvěcené a jediné správné". Berte život s nadhledem, jinak se z toho zblázníte a tím si také nepomůžete, protože ať tak či tak, pokud je to vaše životní zkouška, tak si ji dáte příště a dablovaně. Vy jste si to vybrali, než jste sem přišli. Nahoře jste byli tvůrci a staňte se jimi zas. Neodevzdávejte otěže svého života a své rozhodnutí do rukou někoho jiného!

Ne každý vztah, který nefunguje je potřeba opouštět, ale je potřeba ho ŘEŠIT nebo s tím alespoň začít. Položit černého Petra na stůl! Pokud je rozchod tím nejlepším a jediným řešením a už jste udělali všechno, co se dalo, tak prostě a jednoduše odejděte. S láskou a vírou v sebe. Vy to totiž zvládnete. Zvládnete to jak ve chvíli, když tohle rozhodnutí udělá váš partner za vás a prostě vás opustí, a zvládnete to i tehdy, když toto rozhodnutí uděláte VY.

V momentě, kdy opustíte to staré, vznikne konečně prostor pro nové. Svěží vítr do plachet a po dlouhé době budete mít pocit, že jste se konečně zhluboka nadechli. Zahoďte tu kouli nerozhodnutí, už vám neslouží a život s ní je velmi těžký. Můžete začít budovat něco nového, co vám bude přinášet radost. Radost a krásu života. Jen uvěřit a vykročit. Každý má právo být šťastný a máte ho i VY.