Je to poslední volání Duše, která se vtělila do fyzického těla, aby konečně začala plnit SVŮJ životní úkol.
Narodíme se na Zemi, jako vědomé bytosti, až do šesti, sedmi let máme sice čím dál tím slabší spojení nahoru, ale máme. Stejným tempem, jak slábne naše spojení nahoru, sílí naše kódy přesvědčení přijaté výchovou. Přijmeme nejdřív jejich "zlozvyky" a schopnosti řešit situace a postoj k životu a pak přijde škola. Ta v nás drilem, pravidly a povinnostmi obere o svobodnou vůli a musíme to vydržet až minimálně na stření, abychom byli "použitelní" pro tento svět - teda hlavně pro společnost. Už přijmeme, že se nemůžeme projevovat svobodně, už neukazujeme svou pravou tvář. Zkusili jsme to už několikrát, systém trestů a pochval však z nás udělal své. Pak je třeba podle norem společnosti a hlavně našich rodičů založit rodinu nebo "dělat kariéru". No a pak to všechno máme a máme být podle všech obrovsky šťastní. Nejsme. Cítíme se vyprahlí. Čím to?
Žili jsme sen společnosti. Ne NÁŠ SEN. Doteď jsme stále museli, firma potřebuje, děti potřebují, společnost potřebuje... A kde jsme my?
Máme tři televize, dvě auta, několik počítačů, pro každého alespoň jeden super chytrý telefon a druhý firemní, abychom byli stále k dispozici ve dne v noci, žádný osobní život - dovolená je skoro sprosté slovo. Nemůžeme si dovolit být nemocní. Nemáme čas odpočívat. Kolem sebe jsme nashromáždili tolik "potřebných" věcí a uvnitř nás prázdnota.
Naše vyšší Já se k nám snaží promlouvat prostřednictvím snů a vzpomínek na dětství, kdy jsme se cítili tak šťastní, tak lehcí a tak svobodní. Vzpomeň si! Vzpomeň si, o čem jsi snil/-a. TEĎ, právě teď je čas! Máš ještě dostatek fyzických sil a spoustu životních zkušeností. A vzadu v hlavě se začíná ozývat slabý hlásek: "Když ne teď, tak kdy?!"
Pokud se nerozhodnete a nerozhoupete jít za svými sny teď, tak kdy?! Bude vám šedesát, sedmdesát. Myslíte si, že pak najdete odvahu? Těžko. Váš život bude už v tak vyjetých kolejích, že jen těžko změníte směr. Nechcete jednou umírat s výčitkami, co všechno jste v životě neudělali. Ano vím, teď ten druhý hlásek, co na to řeknou ostatní! Že jsem se zbláznil. Že si mám vážit toho, co mám. Jenže v srdci cítíte hluboký smutek. Někdy zvednete hlavu a říkáte si, jak rád bych udělal/-a toto. Ach a ještě tohle si chci splnit a po tomhle jsem toužil/-a celý život. To byl MŮJ SEN! Toužíte po jeho splnění a stejně se bojíte. Opravdu si myslíte, že když to ještě odložíte o pár let, tyhle překážky zmizí?
Jste unavení životem, který vedete. Radost ze života kamsi zmizela. Probuďte se, prosím, a vykročte vstříc svým snům! Nepřemýšlejte. Prostě to udělejte!
Rozhlédněte se kolem sebe a všimně te si té prázdnoty v očích lidí, kteří se vzdali svých snů - jsou to živoly (kdyby to byla živola, tak to není opuštění ostrov)! Jsou to jen fyzická těla, ale jejich duše umřela a jejich Vyšší Já kapitulovalo - škoda - třeba v příštím životě?!
Já jednou sen měl - pohádka Na vlásku - www.youtube.com/watch?v=ISNT8iD5kDc&feature=youtu.be