Víte kolik žen je ve vztahu s mužem, s kterým nechtějí žít a dokonce je i týrá fyzicky nebo psychicky, ale manželství neukončí?
Odpověď je vždycky stejná. Musím se obětovat kvůli dětem, potřebují domov, finanční zázemí a tátu. Bez chlapa se neuživím, nikde mě nevezmou a když ano, tak za malé peníze. Kdybych je neměla, dávno už bych odešla. Teď nemůžu - jsou malé až později, až ...
Ano, ženy mají obrovskou vůli, protože jim to velí mateřské pudy. Pro dítě jsme ochotny přežít a podstoupit cokoli. U porodu visí náš život na vlásku a my jsme šťastné a vyčerpané, když nám ukážou toho nádherného človíčka. V tu chvíli mu slíbíme cokoli, cítíme povinnost ho zaopatřit – je tak slaboučký a odkázaný jen na nás. Snažíme se mu celý život dát to, co nám život nedopřál, aby se měl jako v bavlnce a stále mu říkáme, co pro něj děláme a že my jsme to a ono neměly.
Človíček vyroste a je z něj náctiletý, velký, ale stále nedospělý. Už nepotřebuje tolik našeho času. Ba naopak, pokud chceme, aby si vyšetřil na nás minutku – nemá čas, protože jsou kamarádi a …. A my si najdeme v lepším případě koníčka a nebo už si řekneme, že je čas myslet taky na sebe a teď to začne.
Ano puberťák sice na nás čas nemá, ale očekává, že my tu pro něj budeme, když on to potřebuje. Očekává, že i nadále budeme udržovat jeho životní standard, který jsme mu nastavily. No a kde jsme my? Myslely jsme si, že je lepší počkat až bude velký a pochopí to. Jenže se stane opak. Najednou se ptá: Proč, když jsme to příkoří pro ně vydržely doteď, ho nedokážeme snášet dál? Proč on má přijít o svůj životní luxus? Proč si najednou chceme žít také svůj život? Myslíte si, když jste do teď dělala doma "služku", že to nebude od vás očekávat i nadále?
No a světe div se - začne na nás vytahovat stejné trumfy jako náš manžel. Ano žili jste všichni spolu pohromadě, není divu, že obkoukal jeho chování a některé vzory přijal dokonce za své. Vůbec jsme si toho nevšimly! Protože chování partnera už prostě vypouštíme, protože je to stále stejné už řadu let. No a naše krásné sladké miminko převzalo to, co doma bylo. Vidělo, slyšelo a bylo u toho každý každičký den. Překvapení! On ten sladký uzlíček žil v rodině, která sice zajišťovala jeho zázemí a životní standard, ale zároveň mu ukazovala hádky na denním pořádku, neustálé vzájemné výčitky, sešlapanou mámu a despotického otce.
Dětství je velmi důležité pro vývoj dítěte. Vy sama jste se dobrovolně obětovala, pro dítě - nádherná "morální" povinnost. Stala jste se ale OBĚTÍ. Zřekla se možnosti uplatňovat si svoje požadavky na vztah a na život. Vložila jste odpovědnost za svůj život do rukou druhého člověka. Tento vzor vzdání se, ve prospěch někoho jste jim dala darem do života. A ještě jeden nádherný dárek: "Pro co jste se obětovala?" Čím to, že najednou ten už vyrostlý uzlíček klade velký důraz na movitý majetek a na peníze? Když mu řeknete, že tohle je přece odsuzující chování - odpověd zní: "No a co, přece z toho budou prachy, ne?!" Vždyť jste mu přece ukázaly, že obětovat i se kvůli finančnímu zajištění je správné. Kolik svých vnitřních pravd jste daly všanc, abyste vychovaly svoje děti? Kolik ústupků vás to stálo? A navíc pokud vás manžel psychicky nebo fyzicky týral, je pravděpodobné, že dítě převezme i jeho vzorec chování. Myslíte si, že NE? Už je velký, nebude se vás ptát. A co když plně převezme ve veškerém svém chování v životě právě váš vzor oběti? Všechno co viděl a zažil doma je přece "normální". S čím to má srovnat? Jaký jiný pohled na život má?
Tohle je článek na zamyšlení, pokud se rozhodujete, jestli zůstavat nebo nezůstávat v nefunkčním a sebedůvěru podkopávajícím vztahu. Zaštiťujeme své děti našim životem, předáváme jim vzor pro jejich vztah. A jaký si vyberou, když jediný vzor, který jsme jim ukázaly, je právě náš život?