Top, top, top kniha - třikrát - pro každého - velmi moudrá a úžasná kniha. Luule Viilma, lékařka a léčitelka, nabízí učení o duchovním rozvoji, které pomůže nejen vyléčit konkrétní onemocnění, ale i obnovit duševní rovnováhu a získat vnitřní klid. Autorka učí nemocné a ty, kteří nechtějí onemocnět, aby pochopili chyby myšlení. Všechny nemoci jsou výsledkem nesprávného myšlení. Přiznat si své chyby, to znamená vyléčit si jakoukoli nemoc.
Kniha není jen o nemocích, ale velmi jednoduše a na stříbrném podnose přináší obrovský životní nadhled a radu na jakoukoli žiovtní situaci.
Úryvek:
Odpuštěním získáváme životní zkušenosti nebo moudrost, pokud přitom člověk všechno pouští skrz sebe. Duchovní práci je třeba dělat z celé duše. Když tuto práci budeme dělat svědomitě a spoléhat přitom na rozum, v těle od odpuštění nevznikne fyzicky cititelný příliv energie, nevznikne uvolnění, ulehčení, nebudeme se cítit lépe.
"Víra musí vycházet ze srdce a nikoli z rozumu, tehdy je vírou a jedině tehdy je účinná."
O ODPUŠTĚNÍ SPRÁVNÉM A NESPRÁVNÉM
"Myslíte si, že odpouštím správně?" - ptají se mě. "Nesprávně," - musím často odpovídat. "Odpustil jste matce a otci proto, abyste se uzdravil. Až jim odpustíte proto, aby jim bylo dobře, tehdy to bude správně. A pak se uzdravíte."
V životě je to tak zařízeno, že dávají pouze dávajícímu, beroucí zůstává s prázdnýma rukama. Přišli jste na tento svět, abyste vykoupili špatné svých rodičů. Když odpustíte svým rodičům, likvidujete svůj nedostatek, děláte jim dobro a stonásobně se vám to vrátí.
Stejně je třeba odpouštět stresům, přesněji prosit je o odpuštění za to, že je držíte v zajetí, tehdy se mohou uvolnit. Když popřejete špatné myšlence dobrou cestu, tak půjde po dobré cestě. Ale když se se zaťatými zuby přinutíte prosit ji o odpuštění, výsledek nepřinese. Vaše dobrovolné přání nestačí.
Je nutné pochopit, že všichni přicházíme do tohoto života proto, abychom se učili. Učení - to je uvědomění si a uvolnění překážek.
Člověk snažící se o snadný život ve skutečnosti neví, co si přeje. Takzvaný snadný život, to je cesta bez překážek. Radostný život, život bez překážek mívá jedině idiot. Takový život chcete?
Čím víc člověk touží po snadném životě, tím víc k sobě přitahuje žádné, dokud jeho rozum nedegraduje na úroveň idiota. Podívejte se na staré ženy, které trpí poruchami paměti, aterosklerózou mozku a nakonec takzvaným stařeckým marasmem. Dostaly to, po čem toužily. Život jim připravil mnoho překážek, aby se naučili cítit radost ze svých činů a úspěchů, ale ony jenom vzdychají po své zlaté životní cestě, dokud jim tělo neposkytne to, po čem touží. Teď už nejsou žádné problémy a těžkosti, protože není paměť, kterou nazýváme rozumem. S muži se toto děje méně často.
Kdo očekává zítřejší den nehledě na těžkosti a právě kvůli nim, ten si zachová jasný rozum do vysokého stáří. Ani sebe ani druhé nesmíme připravit o těžkosti, které nás přišly zkoušet a poučit. Člověk, který chce být velmi dobrý pro druhé, který za druhé všechno dělá sám a nenechá druhého, aby vynaložil úsilí, ten dělá špatně, protože druhého člověka připravuje o životní zkušenosti. Nikdo mu za to děkovat nebude. Když se například dítě chce stát moudrým, tak přílišná péče ze strany matky nebo otce u něho vyvolá zlost, protože se nechce v životě stát idiotem. Rodiče by to měli pochopit a nepovažovat dítě za nevděčné.
Samozřejmě že jsou i leniví, pohodlní lidé, kteří si s potěšením nechají sloužit a které ani trochu neznepokojuje zbrzdění v rozvoji jejich rozumu. Ten, kdo s tváří dobrého člověka napomáhá podobnému zhloupnutí, bude životem potrestán, neboť život je místem zvětšování moudrosti. Život se neptá, jestli víte, co je dobré a co špatné, on jenom učí.
Existují i přespříliš aktivní lidé, kteří jsou kvůli postupu v životě ochotni ke všemu. Dívám se na ně, poslouchám a divím se tomu, jak takoví lidé odpouštějí. Odpuštění musí být svaté jako sám život, v běhu si ho neosvojíš. Odpuštění honem, honem připomíná zdvořilý slib, jenž je ihned zapomenut, když člověk chce ukázat svůj charakter. Odpuštění z hněvivé povýšenosti je při vší jeho svátosti vyhozené do větru. Bůh vidí, že tenhle člověk se nechce měnit. K čemu mu je duševní klid, když potřebuje materialismus a soutěž v běhu přes překážky! Chce ukázat svoji moc, aby se blýskl ve svatozáři cti. Přitom tak správně a s takovou nábožností mluví o lásce a odpuštění, že nevycházíš z údivu, a v následující chvíli začne nadávat tomu, kdo nepochopil a nebo nechtěl pochopit jeho příkaz.
Zdroj: Kniha Odpouštím si - Zůstat anebo jít - Luule Viilma