Sedím a zouvám si kolečkové brusle, za mnou je 20 kilometrů nádherné cesty lesem, klid, zpěv ptáků, svítí sluníčko, bzučí hmyz, obloha je modrá a bez mráčků. Ještě mi buší srdce námahou a uvolněným endorfínkem a užívám si tu nádhernou scenérii. Přijíždí auto a tak uhýbám bokem, aby mohlo projet – zastavuje.
Otevřou se dveře a vystoupí ztělesněné drama. Vysoká, velmi afektovaná paní, co vykřikuje o nespravedlnosti, o tom, že v nemocnici , pokud nemáte známé, nejspíš umřete, protože jen „neobyčejní smrtelníci“ mají šanci na život a na výjimečnou péči. Že v Bagdádu, že komusi uřízli hlavu. Že….. Neustálá záplava slov o tom, jaký je svět šílený.
U toho si oblékla chrániče a kolečkové brusle.
Na závěr – Kde mám pití? Takže ty jsi mi ho nevzal, jak jsem ti říkala. Jak jsi mohl zapomenout? No dobře – takže si beru tohle pití a ty si dělej, co chceš. Sbalila se a odjela. Měla potřebu trestat sebe sama, a tak trestala i ostatní.
Měla nádherné dvě děti, manžela a drahé auto, ze slov vyplynulo, že má i dům. Všichni byli zdraví a nic jim nechybělo. Jak to, že nevidí tu krásu kolem sebe? Je nádherný den - jede s rodinou na výlet. Své drama si neustále nese s sebou. Nevidí, neslyší. Šílené myšlenky v její hlavě neustále spouští palbu slov. Přemýšlím a říkám si: "Jak je to jen možné?"
Problémy, které vidíme ve světě, nepocházejí z odsuzování ostatních a nenávisti vůči nim, nýbrž z toho, že odsuzujeme a nenávidíme sami sebe. Když přestaneme posuzovat sebe a trestat se, budeme mít stále menší potřebu soudit a trestat ostatní.
Jediná možnost, jak přežít setkání s takovou osobou, je udělat si bublinku kolem sebe. Nepřebírat její vnitřní dramata a její vlastní nenávist. Problém je, když máme takového šéfa, šéfovou, maminku, sestru, otce…. Když se zamyslíme, kolik lidí se kolem nás nenávidí? Kde se v nich vzala taková nenávist? Nemůžete jim pomoct, dokud sami nebudou chtít se změnit, dokud nebudou chtít změnit přístup k sobě samým. Můžeme jen prosvětlovat, hopkovat a držet si svoji ochrannou kuličku a nepřistupovat na jejich hru, pokud nás přes proud výčitek chtějí stáhnout do jejich světa, kam neproniká světlo lásky a je tam jen dusivé a tíživé černo zoufalství a hluboké beznaděje. A nejlepší je se na ně krásně ze srdce usmát, uvědomit si, že je to jejich cesta, kterou si vybrali a že jsou na duchovní cestě stejně jako vy.