Stali jsme se vězni naděje. Naděje je to, co drží všechno utrpení na místě. Naděje je očekávání, že něco mimo nás, něco nebo někdo zvenčí přijde, zachrání nás a my pak budeme žít šťastně až navěky.
A právě drobný náznak naděje nás udržuje v tom, že jdeme od jednoho zklamání ke druhému, protože nám brání v převzetí odpovědnosti.
Opustit naději může být zprvu těžká zkušenost, protože věříme-li, že veškerá naděje je pryč, myslíme si: "Jak přežiju?" Pravda je, že nás nic či nikdo mimo nás nezachrání. Zpočátku je těžké tuto pravdu přijmout, ale poté, co ji přijmeme, začne se dít něco zajímavého. Začneme se osvobozovat. Konečně můžeme přestat čekat na někoho či něco, co se nikdy neukáže.
Jakmile se vzdáme naděje a přestaneme vyhledávat zdroje mimo nás, aby nám daly něco, co nám dát nemohou, nastane ve vztahu k životu dynamická změna. Začneme si volit postup namísto vyhýbání a staneme se zodpovědnými za kvalitu vlastního života. Dokud věříme v naději, jsme jejími vězni. Pouze ztratíme-li naději, převezmeme zodpovědnost za své názory.
Z knihy: Zázrak pozitivního myšlení